Můžeme se domnívat, že svět vypadá přesně tak, jak jej vidíme. (Nejen) studie zabývající se optickými iluzemi však upozorňují na komplexnější pojetí vnímání světa.
Profesor kognitivní a výpočetní neurovědy z univerzity v Sussexu Anil Seth se zaměřil konkrétně na dvě nedávné studie, které si kladou otázku, zdali (a jak) lidé z různých kultur a prostředí vnímají svět odlišně.
Jedna studie, kterou vypracoval Ivan Kroupin z Londýnské školy ekonomie a politických věd, se zaměřila na to, jak lidé z odlišných kultur chápou vizuální iluzi známou jako kazetová iluze (v angličtině the Coffer illusion).
Bylo zjištěno, že lidé ze Spojeného království a USA viděli hlavně čtverce, zatímco lidé např. v Namibii viděli hlavně kruhy. Aby tento rozdíl vysvětlili, Kroupin a jeho kolegové zkoumali hypotézu vzniklou před šedesáti lety, o kterou panují od té doby spory.
Čtverce, nebo kruhy?
Kazetová iluze. Vnímáte čtverce, nebo kruhy?
Ta zní, že lidé ze západních průmyslových zemí, tj. západních, vzdělaných, industrializovaných, bohatých a demokratických (v angličtině se v současnosti používá akronymum „weird“ – western, educated, industrialised, rich and democratic – tato definice je v současnosti podle Setha však diskutabilní) – vnímají spíše čtverce, protože jsou vystaveni především pravým úhlům a rovným liniím, typickým pro tamější architekturu. Lidé z rurálních oblastí naopak obývají prostředí s méně ostrými liniemi a hranatými tvary.
Studie tvrdí, že obyvatelé Namibie vidí v tomto optickém klamu spíše kruhy než čtverce, a to proto, že
převažujícími strukturami prostředí, ve kterém žijí, jsou kruhové chýše namísto hranatých obydlí. Tato úvaha je podložena obdobnými výsledky několika dalších optických iluzí, všechny údajně souvisejí s mechanismy v mozku týkajícími se vizuálního vnímání.
Müller-Lyerova iluze s šipkami
Müller-Lyerova iluze. Šipky stejné délky se jeví jinak dlouhé.
Druhou studii vypracovali Dorsa Amir a Chaz Firestone. První studii se rozhodli „rozcupovat“ a vzali si na pomoc Müller-Lyerovu iluzi, která je o něco známější. Jde o dvě linie stejné délky, které se však jeví různé délky, protože na jejich konci je šipka směřující buď ven, nebo dovnitř. Tahle iluze je opravdu silná a pokaždé zafunguje.
Existuje pro to několik vysvětlení. Jedno z nich zní, že mozek vnímá v šipkách náznak třetí dimenze, proto je vnímá trojrozměrně, tj. jako soustavu pravých úhlů a linií. Tohle vysvětlení zapadá úhledně do hypotézy o stavařském světě pravých úhlů.
Amir a Firestone tohle vysvětlení však opatrně a zároveň přesvědčivě demontují. Upozorňují na to, že na tento optický klam reagují i zvířata (holubi, rybičky a agamy), jak bylo dokázáno v řadě studií – poté, co na to byla vycvičena, preferují obrazce s delšími liniemi.
Poukazují také na to, že tento jev funguje i bez rovných linií a týká se jak hmatu, tak zraku. Všimli si, že tento klam funguje i v případě lidí, kteří byli slepí. Dokázal to experiment, ve kterém devíti dětem, od narození slepých kvůli kataraktě, byla tato optická iluze ukázána po odstranění katarakty. Tyto děti nejen že nebyly obeznámeny se stavařským světem pravých úhlů, ony před tím neviděly vůbec. Znamená to, že Müller-Lyerova iluze nesouvisí s tím, je-li člověk vystaven světu pravoúhlých staveb.
Odkud se vzal tento rozpor? Je pro to několik vysvětlení. Možná existují důvody pro to, proč lze prostředím argumentovat u kazetového optického klamu, ale nikoliv v případě toho Müller-Lyerova. Jednou z možností je fakt, že kazetový optický klam je založen na tom, jak moc věnují lidé pozornost spíše věcem než aspektům vnímání. Možná jde také o to, že mezi kulturami existují systematické rozdíly ve vnímání, ale hypotéza o světě pravoúhlých staveb není tím správným vysvětlením. Nemůžeme se totiž spoléhat jen na kulturní stereotypy.
Kroupinova studie má několik potenciálně slabých míst. Jedním z nich je to, že na obyvatele Spojeného království, USA a Namibie byla použita jiná metodika. Oblíbený vědecký závěr tedy zní, že je potřeba dalšího zkoumání.
Další výzkumy vnímání
I v tomto případě je třeba provést další výzkum. Ale ten právě probíhá. V rámci projektu Perception Census, který vede výzkumná skupina Anila Setha na University of Sussex společně s profesorkou Fionou Macphersonovou z University of Glasgow, probíhá průzkum, jak se liší vnímání, a to na velkém vzorku cca 40 000 lidí z více než 100 zemí.
Toto zkoumání nezahrnuje pouze jednu nebo dvě zrakové iluze, ale více než 50 různých experimentů zabývajících se mnoha různými aspekty vnímání. Vědci podílející se na tomto výzkumu doufají, že po analýze dat získají jedinečný a podrobný nástin toho, jak lidé vnímají svět okolo nich, a to jak v rámci jedné kultury, tak v různých kulturách. Data budou otevřená, budou tedy zpřístupněna dalším výzkumníkům, aby mohli zkoumat nové podněty v této důležité oblasti.
Všechny tyto vhledy poodhalují zásadní poznatek: to, jak se věci jeví, neznamená, že takové i jsou. Každému z nás se může zdát, že vidíme svět přesně takový, jaký je – jako by naše smysly byly průhlednými okny, kterými svět proudí přímo do naší mysli. Ale jsoucnost věcí je úplně jiná. Objektivní svět bezpochyby existuje, ale svět, který prožíváme, je vždy aktivní konstrukcí, jakousi „řízenou halucinací“, v níž náš mozek používá smyslové signály k tomu, aby aktualizoval a kalibroval své nejlepší interpretace toho, co se právě děje. To, co prožíváme, je interpretací, nikoli „vyobrazením“ informací získaných vjemy.
Anil Seth konstatuje, že tohle je podle něj klíčový poznatek – a právě ten je základem jakéhokoli tvrzení o percepční rozmanitosti. Když si to plně uvědomíme, s jistou pokorou zjistíme, jak hledíme na svět a jak jej vnímáme. Často totiž žijeme v tzv. komnatách ozvěn, kdy se jako skupina navzájem utvrzujme ve stejných názorech, a stejně tak si počítáme v případě sociálních sítí a médií. Přitom prvním krokem k vymanění se z takové komnaty je uvědomit si, že se v ní nacházíme.
Zdroj: Anil Seth