Kavárnu Potmě se za dobu své existence propsala do povědomí lidí v České republice jako fenomén. Pozoruhodná je svým putovním charakterem a až sousedskou pospolitostí, sounáležitostí. Vzbuzuje zvědavost a tím přirozeně lidem otevírá obzory při vstupu do světa těch, kteří sice méně vidí, ale v dnešní době mají více než kdy jindy v minulosti možnosti, co všechno mohou dělat. Oba světy – těch, kteří vidí, i těch, kteří vidí méně, se tak přirozeně setkávají a poznávají navzájem.
Ti, kdo v ní ještě nebyli, jsou zvědavi, jaké to je, jít do kavárny, kde není ani paprsek světla. „Hodně lidí kavárnu zná, hodně z nich se vrací; ti, kdo ji neznají, ji poznají. Nejhezčí je zpětná vazba – lidé přijdou z ulice náhodou a v každém ten zážitek vyvolá jinou emoci – někdo se spíš uklidní a přemýšlí si o nějakém svém příběhu, někdo zkoumá všechno z pohledu nevidomých, další reaguje zase úplně jinak,“ sděluje na úvod Veronika Reinischová, která se Světluškou pracuje už roku 2017. Pro tuto sezonní práci se rozhodla, když kavárnu několikrát navštívila jako host.
Kavárna se přesunula ze Zlín Film Festivalu v úterý 13. června na náměstí Svobody do Brna, kde bude do neděle 18. června (od srpna do října pak putuje do Českých Budějovic, Plzně, Prahy a Olomouce). Je otevřena „od nevidim do nevidim“ – nenápadný podtón této slovní hříčky jednoho potěší, i nadále totiž obecně znamená, že téměř všechno, čeho by se lidé v jakékoliv době i podobě, často z neznalosti, mohli bát, lze – nebo aspoň trošku – odlehčit jemným předivem humoru.
„Když jede velká kavárna se 24 místy, jsou na výjezdy dva z vidícího týmu a pět zrakově handicapovaných nebo nevidomých kavárníků, když jede kavárna malá, jsou zrakově handicapovaní nebo nevidomí tři,“ vysvětluje Veronika Reinischová, v jaké sestavě v kavárně pracují.
Lidé se na náměstí Svobody u kavárny s částečně zrcadlovou fasádou zastavují, shlukují se u ní v malých skupinkách, prohlížejí si ji. Oproti dobám, kdy začínala jako autobusokavárna, se její podoba proměnila: již pátým rokem je sestavena jednoduše ze dvou modulárních boxů s vrchní terasou, prostředí je tak technicky modernější, pohodlnější a může se upravovat podle typu prostoru, kde bude stát, podle typu akce a předpokládané účasti lidí.
Ti, kteří o ní slyšeli v rádiu, do ní po několika přehledných pokynech, jak provoz funguje, od „průvodkyň“-kavárnic vstupují. Jiní dostali návštěvu např. jako dárek k narozeninám spolu se svými blízkými. Některé maminky zprvu poněkud váhají a zjišťují, jestli se děti nebudou ve tmě bát. „Děti jsou v kavárně vždycky vítané a kolikrát se bojí míň než rodiče. Dostanou pastelky, hry, takže když mají pocit, že potřebují zabavit, je o ně vždycky dobře postaráno,“ říká Veronika Reinischová.
Každý z méně vidících dokáže pomáhat jak uvnitř kavárny jako obsluha, tak jako „průvodce“ vysvětlující, jak to v kavárně funguje. V práci se střídají podle domluvy.
Paulína Mária Čulíková a Veronika Reinischová
Jednou z průvodkyň je i Paulína Mária Čulíková, která se Světluškou pracuje více než rok. Po přestěhování do Prahy (odkud se mezitím zase odstěhovala) hledala komunitu, kde by mohla jako slabozraká působit. „Velmi mě baví pečení – věnuju se veganskému pečení dortů, cheescaků, tartaletek, koláčů, dělám zdobení… a taky mám ráda kavárny, a tak jsem taky našla kavárnu Potmě. V e-mailu jsem jim vylíčila svůj životní příběh, pozvali mě na pohovor, kde jsme si povykládali a dohodli se, že bych se přišla podívat, jak kavárna funguje – no a tak jsem se stala součástí tohoto krásného konceptu,“ upřesňuje.
Paulína Mária Čulíková vítá všechny příchozí úsměvem od ucha k uchu. Podle svých slov má diagnózu, která je neměnná a nedá se tedy zkorigovat dioptriemi či optickými pomůckami. Když se ji naše redakce ptá, co a jak by se ještě pro svět slabozrakých nebo nevidomých dalo vylepšit, zamyslí se.
Technicky existuje velmi mnoho pomůcek usnadňujících život, ale zajímavější by bylo vnímat ještě z jiné perspektivy. Shrnula to do tohoto kratičkého příběhu: „Já jsem šla například studovat na masérku. Co by tak nejlépe mohl slabozraký studovat, řeknete si klasicky. Jenže já miluju pečení. Když ale máte závažné poruchy zraku, cukrařinu studovat nemůžete. Když by svět věděl a dokázal pochopit, že nás nemusí zaškatulkovávat doma, že můžeme cokoliv…. Že chceme jít lyžovat, na brusle, letět letadlem třeba na Bali, cokoliv… Prostě žít plnohodnotně jako kdokoliv zdravý.“
Pokud jste vy sami a vaši blízcí zvědaví, třeba půjdete některý den přes náměstí a zastavíte se u nápisu Světluška, kavárna Potmě. A co pak dál, záleží už jen na vás.
Kavárna Potmě patří pod projekt Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu. Více informací k tomuto projektu je na stránkách zde.
text a foto: Eva Klapalová