Nový výzkum naznačuje, že naše zorničky mohou odrážet, jak jasně si něco pamatujeme.
Rádi věříme tomu, že si náš mozek vše spolehlivě pamatuje, ale realita bývá často úplně jiná. Nepřesné vzpomínky bývají velmi časté – od špatně zapamatovaných vzpomínek z dětství až po jistotu, že jsme si určitě vzali léky, i když jsme si je nevzali. A pokud se jedná o svědectví u soudu, nepřesné vzpomínky mohou mít katastrofální důsledky. Vědci proto hledají objektivní způsob, jak změřit přesnost našich vzpomínek. Nový výzkum naznačuje, že by to mohlo být možné – pozorováním očí.
Již od 60. let minulého století víme, že se naše zornice rozšiřují, když usilovně přemýšlíme. Ať už si snažíme na něco vzpomenout, řešíme nějaký problém anebo dáváme pozor. Tyto první studie se však většinou zabývaly krátkodobou pamětí, takže nebylo jasné, zda lze stejný efekt pozorovat i v případě dlouhodobé paměti. V 70. letech pak vědci vypozorovali, že se lidem také rozšířily zorničky, když poznali něco, co už někdy viděli. Tento jev, nazývaný „pupil old/new effect“ (v překladu přeneseně efekt zorniček na staré/nové), byl potvrzen v mnoha dalších experimentech. Nedávný výzkum však šel ještě dál a naznačuje, že rozšíření zorniček nemusí odrážet jen to, zda něco známe, ale také to, jak jasně a přesně si to pamatujeme.
V nové studii publikované v časopise Journal of Experimental Psychology se vědci Ádám Albi a Péter Pajkossy z Budapešťské technické a ekonomické univerzity rozhodli tuto hypotézu ověřit. Požádali 28 dobrovolníků v Maďarsku, aby studovali 80 dvouslabičných nebo tříslabičných slov, která se v maďarštině používají jen zřídka. Tato slova byla účastníkům prezentována na obrazovce v určitém bodě na okraji neviditelného kruhu. Později byla účastníkům ukázána směs starých a nových slov, tentokrát uprostřed obrazovky. U každého slova, které poznali, byli požádáni, aby si vzpomněli, kde se původně objevilo. Zatímco účastníci odpovídali, výzkumníci sledovali velikost jejich zorniček.
Když účastníci rozpoznali slovo, které viděli dříve, jejich zorničky se rozšířily. A tento efekt byl výraznější, když si účastníci přesně pamatovali původní umístění slova. Když si nebyli jisti, kde na obrazovce dané slovo již viděli, ale bylo jim známé, jejich zorničky byly i tak rozšířenější, než když viděli nové slovo. To naznačuje, že naše oči odrážejí dvě vrstvy paměti: obecný pocit známosti a přesnost konkrétních detailů, řekl Ádám Albi serveru Popular Science. „Dosud neexistuje shoda ohledně přesných kognitivních a neurobiologických mechanismů, které řídí reakce zornic během různých forem vybavování paměti, jako je například rozpoznávání,“ řekl dále Ádám Albi.
Jedna z hlavních teorií se však soustředí na koncept pozornosti – jak moc něco upoutá naši pozornost. Živá vzpomínka se nemusí hned vybavit, ale vyžaduje pozornost. Tato vzpomínka by mohla vyvolat aktivitu v oblasti mozku zvané locus coeruleus, v níž dochází k regulaci pozornosti. Při aktivaci tohoto systému dochází také k rozšíření zornic. Do budoucna otevírají tyto znalosti zajímavé možnosti. „Dilatace zorniček by mohla sloužit jako neinvazivní marker kvality paměti v oblastech, jako je vzdělávání, klinické hodnocení nebo svědectví – zejména při hodnocení hloubky nebo spolehlivosti něčí paměti,“ říká Mohamad El Haj, neuropsycholog a profesor na univerzitě v Nantes ve Francii, který se na studii nepodílel, pro Popular Science.
Měření dilatace zorniček je neinvazivní, nákladově efektivní a metodologicky jednodušší než jiné techniky analýzy mozku, jako je magnetická rezonance (MRI) nebo elektroencefalogram (EEG), tudíž má, jak zdůrazňuje Ádám Albi, skutečný potenciál pro široké využití.
Zdroj: Popular Science